vidrholec, řidč. vídrholec, -lce m. (z něm.) obl. osamělé, opuštěné, pusté, zprav. větrné místo: vidrholec, místo na výšině, na stráni, kde hodně fouká vítr (Č. lid); tady by si přerazili nohy, na tom vidrholci (M. Han.)