vláda, -y ž. 1. nejvyšší výkonný orgán státní moci (sbor ministrů); ústřední orgány řídící stát, zemi ap.: v. republiky; člen, členka vlády; předseda vlády; sestavit, jmenovat vládu; vyslovit důvěru vládě; rozpustit, svrhnout vládu; prozatímní, koaliční, úřednická v.; zemská, guberniální v.; usnesení vlády; hovor. jednalo se o tom ve vládě na schůzi vlády; polit. loutková, stínová v. 2. řízení státu, země; moc 3; řízení, vedení něj. celku vůbec; vládnutí (ve význ. 1): dělníci a rolníci vzali vládu do svých rukou; boj o vládu; za vlády Karla IV. panování; ujmout se vlády; nastoupit vládu; držet v rukou otěže vlády; lidová, revoluční, absolutní v.; přen. starý rok předává vládu novému; – ujmout se vlády na statku, v domě, v kuchyni 3. rozhodující vliv, moc (ve význ. 3) vůbec: skončila v. kapitálu; přen. v. teroru, hladu; živlů krutá v. (Vrchl.); kniž. v. valčíku rozšíření, obliba; světová v. tabáku (Ner.) 4. (nad kým, čím) podřizování něčího jednání svému rozhodování; uplatňování své převahy, přemáhání; vládnutí (ve význ. 3), ovládání (ve význ. 5, 1): v. ženy nad mužem; – ztratit vládu nad spřežením, nad řízením vozu; snažit se opět získat vládu nad sebou 5. ovládání pohybů, možnost, schopnost pohybu: ztratil vládu nad svými údy (Vanč.); ležel bez vlády; zdálo se jí, že (její nohy) jsou jako dřevěné a že nemají v sobě vlády (Kun.); ruka visela podle těla bez vlády