zakončiti dok. (3. mn. -í) 1. (co) dovést ke konci; skončit 1, ukončit 1, skoncovat 1: z. hovor, přednášku; z. spor; jednání zůstala nezakončena; z. studie dokončit; bídně zakončil život 2. (co čím) připojením něčeho k něčemu vytvořit konec, závěr něčeho: zakončil svůj projev přípitkem skončil; krajina zakončená pásem hor ohraničená; kniha je zakončena doslovem ukončena; — zakončiti se dok. 1. dospět ke konci; skončit se 1, ukončit se: čekal, jak se všechno zakončí; zakončil se den způsobem, který nás neuspokojí (Čech) 2. řidč. (čím) připojením něčeho k něčemu dospět ke konci, k závěru: dýchání za stěnou zakončilo se mocným oddechnutím (Ner.) skončilo se