žák, -a m. (6. mn. -cích) (žákyně, -ě, 2. mn. -yň, -yní, žačka, -y ž.) (z řeckolatinského zákl.) 1. kdo chodí do něj. školy (zvl. základní n. střední), do učiliště, kursu ap.: žáci a žákyně; poměr učitele k žákům; ž. večerní školy; vystoupení žáků hudební školy; dívky, téměř ještě žačky (Čech) mladé; škol. přespolní ž.; externí ž.; těl. cvičenec v tělovýchovných a sportovních organizacích ve věku do 14 let: žáci a dorostenci 2. kdo se od někoho něčemu učí, naučil; odchovanec, stoupenec 1, vyznavač: Platónův ž. Aristoteles; žáci Antikristovi (M. Krat.); v kniž. spoj. Hippokratův ž. (Jir.), Aeskulapův ž. (Čap.-Ch.) lékař, student lékařství †3. (ve středověku) student, kandidát bohosloví: ž. z koleje uklouzlý (Jir.) †4. kostelní zpěvák: pějí žáci píseň truchlivou (Šmil.) *5. začátečník: u divadla máte tolik chatrných, nedospělých žáků (Tyl); zdrob. k 1 žáček, -čka m. (mn. 1. -čkové, -čci, 6. -čcích): tichý, pilný, učelivý, nezbedný ž.; poslouchat jako ž. svého učitele pozorně; mluví k nim jako k žáčkům (Dyk) mravokárně n. tak jasně, aby všichni porozuměli; přen. politický ž. nezkušený v politice; ž. přírody (K. Čap.) marně se snažící poznat přírodu