úplný (†ouplný Tyl, Mácha) příd. 1. takový, z něhož nic neschází; celý 1, kompletní (op. částečný, neúplný): ú. ročník časopisu; ú-é vydání autora; ú. chrup; ú-á souprava; nastoupit v ú-é sestavě; podávat ú. obraz poměrů plný; ú. sirotek bez otce i bez matky; zř. ú. měsíc (Jir.) v úplňku; fyz. ú. odraz při kt. žádná část světla nevchází do druhého prostředí, totální reflexe; hvězd. ú-é zatmění Slunce, Měsíce; jaz. ú. závěr naprosté zadržení exspiračního proudu artikulujícím orgánem (např. přitisknutím jazyka k patru); liter. ú-á stopa poslední stopa ve verši, nechybí-li jí žádná z koncových nepřízvučných slabik 2. takový, jaký má být, kt. má příslušné vlastnosti v plné míře; naprostý, absolutní 1, dokonalý 2: ú-é ticho, bezvětří; mít ú-ou jistotu; potřebovat ú. klid; vyřídit něco k ú-é spokojenosti; máte ú-ou (čast. plnou) pravdu; chem. ú-á reakce kt. proběhla až do konce 3. expr. skutečný 2: to je ú-á pohádka; to je pro mne ú-á katastrofa, novinka naprostá; vypadá mladě — ú. hošíček učiněný; → přísl., zprav. k 1, 2, úplně (†ouplně Havl.) docela, zcela, naprosto: ú. zachovaný exemplář; ú. s tebou souhlasím; žije ú. sám; to ú. stačí; – jsem ú. spokojen; má vlasy ú. jako hedvábí; → podst., zprav. k 1, 2, úplnost (†ouplnost Hál.), -i ž.: ú. sbírky, soupravy; vylíčit událost s největší ú-í; dodat, uvést něco pro ú.; – ú. románového reka (Staš.); — v. též neúplný