číti ned. (1. j. čiji, rozk. čij, min. čil, podst. čití, přech. přít. čije; ob. jen přít. čuju, min. čul) 1. (koho, co) mít počitek n. počitky; vnímat, a to zprav. čichem; čichat, cítit; (o zvířeti) větřit, čenichat: č. vůni fial; – vlci čijí člověka 2. (co) tušit, předvídat, předpokládat: č. nebezpečí; čuje v tom čertovinu (ob.); č. v něčem úklad ○ předp. u-