říci (*řeknouti) dok. (v zast. tvarech přít. a přech. přít. též ned.) (1. j. řeknu, †řku, rozk. řekni, řekněte, kniž. rci, rcete, min. řekl, trp. řečen, podst. †řeknutí Tyl, Ner., rčení v. t., přech. přít. řka, řkouc; inf. hovor. říct) 1. (co; komu co, o kom, čem) vyjádřit řečí, slovy; povědět: řekni, cos dělal; nic na to neřekl; řekni nám své jméno; jak se to řekne německy; nevím, co tím chceš ř. co tím míníš; má vždy co ř.; řekl mu to přímo, otevřeně, bez obalu, od plic; řekli si to do očí; ř. si něco mezi čtyřma očima; to bylo řečeno na tvou adresu; nic proti tomu neřekl; ženy si mezi sebou všechno řeknou; neřekli si nikdy špatného slova; nedá se ř., kdy se vrátím; ve vsuvkách, vyjadřujících postoj mluvčího, v platnosti přísl.: je to, abych tak řekl (n. dalo by se ř.), lehkomyslnost jaksi; přijedu řekněme v pátek třeba; po pravdě řečeno, představoval jsem si to jinak vlastně, ve skutečnosti; jinak, lépe, krátce, mimochodem, upřímně řečeno; neos. v ust. spoj. (s inf.) vyjadřuje, že činnost inf. vyjádřenou lze těžko uskutečnit: řekne se n. ono se řekne přeplavat; to se ti n. to se n. ono se ti to (lehko, snadno) řekne rezignovat; ♦ zmizel dřív, než bys řekl švec (nežli řekneš pět K. Čap.) (ob.) rychle; neříci (ani) a (á), ani b (bé), ani bílé, ani černé aj. nijak se nevyjádřit; kdo řekne á, ať řekne také bé; ř. poslední slovo definitivně rozhodnout; ř. si sbohem rozloučit se; už jsem řekl domluvil jsem a nechci slyšet námitky; udělat něco (jen) aby se neřeklo pro jméno, na oko; hovor. to už je co říct to už něco znamená 2. dát najevo; sdělit, naznačit 2 (jinak než řečí): srdce mu řeklo, že to je ona; oči matčiny mu řekly, aby zůstal; události řekly vše 3. (co čemu, k tomu, o kom, čem, do koho, čeho; ~) vyslovit své mínění, zaujmout stanovisko: nevím, co tomu řekne bratr; co k tomu řeknete jako odborník; (sjezd) má ř. své slovo o dalších cestách státu (Gottw.) má se rozhodnout; každý o něm řekne, že je nedůtklivý vyjádří se; ♦ nikdy bych to byl do tebe neřekl nebyl bych si pomyslel, neočekával jsem, že jsi toho schopen; ani bych neřekl nesoudím tak; to bych řekl zajisté, to si myslím 4. (co na koho) prozradit 1: řekl to na nás ještě za tepla; hovor. to se řekne (mamince) 5. ř. (si) (komu oč, řidč. o koho) požádat (koho oč): ř. (si) o sklenici vody; až budete něco potřebovat, tak (si) řekněte; řekl si za práci sto korun; řekl mi o půjčku; chci míti Stázu za ženu a jdu o ni ř. (Hál.) požádat o její ruku 6. jen ř. si domluvit se 1, dohodnout se, rozhodnout se: řekli jsme si s bratrem, že odjedeme; v duchu jsem si řekl, že neposlechnu umínil jsem si; ♦ dát si ř. po zdráhání souhlasit s něčím, povolit, poslechnout 7. (komu, čemu jak) nazvat I 1, pojmenovat 1: čast. záp. jinak jí neřekl než Libunko; ani jednou neřekl jí "kolego" (Čap.-Ch.) neoslovil ji ○ předp. do-, na-, od-, od- se, pod- se, pro-, pře-, pře- se, při-, s- se, u-, vy-, z- se, za-, za- se; — v. též jářku, neřku, neřkuli, nerci, nercili, řečený, takřka