žlab, řidč. žleb, -u m. (6. j. -u, -ě) 1. řidč. a odb. hluboké úzké údolí; úžlabí 1, úžlabina 1: zalesněný ž.; sestupovat skalním žlabem; cesta na dně žlabu; (vojáci) postupovali mělkým žlebem (Šrám.); zeměp. suchý žleb (v Moravském krasu) suché údolí; horol. vhloubený protáhlý skalní útvar ve svahu n. ve stěně 2. řidč. a poněk. zast. strouha vytvořená činností vody n. uměle; vodní koryto: bystřina (si) ve stoletích žlab svůj vydlabala (Choch.); hučící žleby (Tomeč.) 3. jen žlab zařízení k průtoku kapalin n. k dopravě sypkých a kusových hmot: okapní ž.; zaletovat ž.; pivo teče jako žlabem (Kun.) hojně; ♦ po lidských žlabech kalná voda teče (pořek.) lidé rádi pomlouvají; tech. dopravní, nátřasný, pohyblivý, pevný ž.; stav. střešní ž.; hut. struskový, odpichový ž. 4. zařízení na krmení a napájení dobytka; koryto 1: ž. plný píce, pití; vyčistit žlaby; samočinné žlaby; přen. zhrub. poněk. zast. výhodné veřejné postavení umožňující velké hmotné výhody, koryto: tučný ž. (Haš.); panský ž. (Třeb.); zradí bratra, aby se udržel u jejich (pánů) žlebu (Prav.); ♦ mít vysoko do žlabu mít málo jídla, být chudý; zdvihnout, pozdvihnout někomu ž. zhoršit jeho životní podmínky; → zdrob. žlábek v. t., žlíbek, žlébek v. t.