dítě, -te s. (mn. ž. 1., 4., 5. děti, 2. dětí, 3. dětem, 6. dětech, 7. dětmi) 1. nedospělý lidský jedinec (asi do 14 let); lidský jedinec ve vztahu k svým rodičům: narození d-te; vozit d. v kočárku; odchovat, mít pět dětí; větší, starší děti; městské, venkovské děti; být náladový, citlivý jako d.; mít radost jako malé d.; mrtvě narozené d., přen. expr. něco nezdařeného, marného, předem ztraceného; – narodil se jako d. venkovských rodičů; nezapře, že je d-tem svého otce podobá se mu; přen. (o lidech téže doby, týchž názorů, téhož hnutí ap.:) země byla štědrá k svým dětem; básník je d-tem své doby; děti revoluce; ♦ chodit s d-tem být těhotná; vylít s vaničkou (s vodou) i d. při odsouzení malé chyby zavrhnout celek i s jeho dobrými složkami; je to d. štěstěny má ve všem štěstí 2. dospělý, ale něčím dítě připomínající, dětinský člověk: ten muž je učiněné d., hned se rozpláče; pohádka pro velké děti dospělé; je politické d. naivní, nezkušený v politice; expr. v oslovení milé osoby, zprav. ženy n. mladšího starším, n. v oslovení příslušníků přátelské družiny: mé (milé) d.; d., neplač; tak půjdeme, děti?; → zdrob. děťátko, (nář. díťátko, díťátko, -a s.) (6. mn. -ách): držet na ruce d.; – Kristo, d. moje v oslovení milé osoby; dětičky v. t.