divný příd. 1. budící překvapení, úžas; podivný, neobvyklý, neobyčejný, zvláštní, překvapivý: d. tvor, obraz, květ; mít d. výraz v obličeji; d-á vůně; d-á malba; d-é tušení; d-á tíseň; to není nic d-ého; je mi d-é (zast. divno), že nejde divím se; to je d-á věc; být k někomu d. chovat se k němu nepříliš hezky, záhadně; je stále divnější podivínštější; to je d. pavouk, patron podivín, bručoun 2. podezřelý; nekalý, nenáležitý: vést d-é řeči; to je d-é chování, d. žert; mít d-é spolky; přísl. divně, kniž. a zast. divno: d-ě se usmát, hledět, mluvit; d-ě oblečený; je mi d-ě (ob.) necítím se zdráv; zast. člověku d-o u srdce (Hál.); kniž. d-o bylo všem, kdož tudy musili projít; podst. divnost v. t.