hele, heleď (ob. helej, zř. helé, helemele, nář. heleč, helečky) obl. čes. citosl. (zprav. ve větách s 2. os. j.: při 1. mn. též heleme, heleme se, heleďme, helejme helečme, 2. mn. -te) při živém hovoru vyjadřuje upozornění na něco; hle, hleď, vida: upozornil ho stručným "hele!"; vykřikl: "a hele!"; h. ho, chytráka!; heleď, že mi to sluší!; helečte střevíčáře! (Nov.)