jehož (kniž. a zast. jehožto) (neskl., vlastně 2. p. zájm. vzt. jenž), jejíž (kniž. a zast. jejížto) (skloňuje se jako její s připojeným -ž), jejichž (*jichž, kniž. a zast. jejichžto, jichžto) (neskl., vlastně 2. p. zájm. vzt. již, jež, jež) zájm. přivl. vzt. uvozuje vedl. větu vzt.; vztahuje se k předcházejícímu podst. jm. rodu mužského n. středního č. j. (jehož), rodu ženského č. j. (jejíž), č. mn. bez rozlišení podle rodu (jejichž) a vyjadřuje tytéž vztahy jako zájm. jeho, její, jejich: spisovatel, jehož dílo se čte všude; průvodčí hledala ženu, jejíž kabelka zůstala ležet na sedadle; mluvili o zpěvačce, jejímuž hlasu se všichni obdivují; dům, sídlo, nad jehož vchodem visí lucerna; spatřila jeskyni, u jejíhož vchodu dva draci hlídali (Něm.); palác, u jehož vchodu stojí zvědavci; zámek, k jehož vchodu vede stinná alej; koně byli uvázáni u stromů, jejichž kůra byla silně rozpraskaná; – otcové a matky, jejichž synové padli ve válce; spisovatel, jehož rodiče žili v cizině; herečka, jejímuž muži byla svěřena režie; hrdinní obránci, jejichž rodného kraje bylo též vzpomenuto; kamna, na jichž plotně klokotala voda (Klost.); dvé očí, jichžto pohled utkvěl (Mach.); lodi, do jejichžto plachet zavál příznivý vítr (Hál.)