pán (j. 3., 6. -ovi, -u, 5. pane, 1. mn. -i, -ové), před jm. rodným, příjmením, titulem ap. (ve význ. 1, 8) j. č. pan (j. 3., 6. -u, mn. 1., 5. páni), -a m. (paní v. t.) 1. (za feud.) příslušník (pův. nejvyšší) šlechty; vlastník půdy obdělávané nevolníky mající značná práva politická (velmož, feudál, šlechtic): lenní p.; páni utiskovali poddané; sedláci se bouřili proti pánům vrchnostem, panstvu; pan Lev z Rožmitálu; páni z Rožmberka; – popravení čeští páni; páni rytíři; svobodný p. baron; žert. (svobodný) p. z Nemanic nemajetný, chudý člověk; ♦ z rukávů mu koukají loketští páni (Staš.) 2. (v třídní společnosti vůbec) osoba, na kt. je pracující svou obživou závislý; zaměstnavatel: p. se svým sluhou; dělníci zúčtovali s pány; zast. ob. sloužila v Praze u pánů v zámožné rodině; ♦ dvěma pánům nelze sloužit (najednou) není možno konat dvě zcela růz. činnosti současně a s úspěchem 3. kdo má něco ve své moci jako vlastnictví; majitel, vlastník: po smrti otce stal se pánem panství nejstarší syn; majorátní p.; domácí p. majitel domu (bytu); ♦ ob. neříká mu to pane nepatří mu to, nevlastní to; jaký p., takový krám (přísloví); práv. věc bez pána kt. nikomu vlastnicky nepatří 4. samostatný, mocný, vlivný, rozhodující, někoho, něco ovládající člověk n. činitel: je tam pánem, všichni ho poslouchají; je pánem ve svém domě; co si myslí páni tam nahoře (iron.) vládnoucí kruhy; vídeňští páni (Havl.) vídeňská vláda; já p., ty p. (Havl.) jsme si rovni, nemusíme jeden druhého poslouchat; být svým pánem být nezávislý, samostatný; pes poslouchá svého pána; často ve spoj. být (stát se) pánem něčeho: kolonialisté byli pány celé Afriky vládci; lid je pánem své země; být pánem situace rozhodujícím činitelem; není pánem svého času nemůže s ním volně nakládat; je pánem svých vášní dovede je ovládat 5. (v buržoazní společnosti) příslušník vyšší společenské vrstvy, zaujímající zprav. něj. významné (úřední) postavení, člověk studovaný, dobře situovaný, majetný, bohatý: chce být pánem; studuje na pána; páni od péra (Baar) úředníci; páni od policie (Lum.); půjde před vojenské pány (Baar); modří a fialoví páni (Herb.) vysoké duchovenstvo; černí páni (Havl.) kněží; v jedné hospodě na nocleh p. nepán se sejdem (Čel.) všichni bez rozdílu společenské, stavovské příslušnosti; je z něho velký p. dosáhl významného postavení, iron. chová se povýšeně; žije si jako p. dobře, blahobytně; hrát si na pána, dělat pána; chodit si jako p., nechoď, Vašku, s pány na led (Havl.) 6. muž v urč. poměru k ženě, např. společník v tanci, v zábavě, manžel ap.: každý p. vede svou dámu tanečník; zast. hovor. je váš p. stále takový, jako když jste se vzali? manžel; o Nanynce a jejím "p-ovi" (Herrm.) nápadníkovi 7. (zdvořilé) označení n. oslovení muže bez uvedení jména, titulu ap.; součást někt. titulů n. označení vážených osob: starý p.; slušný p.; nějaký p.; co si přejete, pane?; paní a p-ové! (dř. řečnické oslovení); mladý pane!; milostivý pane (ve feud. a měšťácké společnosti) ponížené oslovení muže společensky výše stojícího; – důstojný p., velebný p. kněz; zast. ob. kníže p.; císař p. 8. (j. č. pan) označení n. oslovení muže uvedeného příjmením (zkr. p.) n. rodným jménem, označením povolání, titulem ap.: p. Novák; pane Nováku (ob. též pane Novák); p. Jiří; p. doktor; p. učitel; p. farář; páni poslanci; páni přísedící; p. hrabě; p. domácí (ob.) domácí pán, majitel domu (bytu); páni kluci (žert.); p. vrchní vrchní číšník (hovor.); (kdysi) lid. označení ředitele (direktora) panství; co dělá váš p. otec?; zast. p. otec (Něm.) mlynář; p. starý (Rais) sládek; p. bratr (kněz o knězi, Jir., myslivec o myslivci, Něm.); p. Franc (ze zámku), p. Johanes vrchnostenský úředník z doby roboty, často někdejší posměšná přezdívka vrchnostenských úředníků 9. Pán náb., zvl. bibl., a zast. bás. bůh, Hospodin, řidč. Kristus: Hospodin, P. zástupů, Pane, smiluj se nad námi; pravil P. učedníku svému Ježíš; ust. náb. spoj. v Pánu zesnulý odevzdaný do vůle boží; zde v Pánu odpočívá je pochován; je v pánu (zast. ob.) (o člověku) už nežije, zemřel, řidč. expr. (o věci) vzala za své; – často ve spoj. Pán Bůh (v náb. literatuře a v projevech křesťanských, s pokleslým významem v. pánbůh), dále Pán Ježíš, Kristus Pán ap.: Pane Bože, smiluj se nad námi; P. Ježíš a svatý Petr; P. Bůh ho k sobě povolal zemřel; (v katolickém pojetí) jít s Pánem Bohem k někomu jít udělit svátost posledního pomazání umírajícímu (rozl. od jít spánembohem); zast. ob. v pozdravech ap. (ps. často pánbůh, Pánbůh): pozdrav P. Bůh; pomáhej P. Bůh; buď P. Bůh pochválen (výraz díků); naděl P. Bůh (stokrát víc); pochválen (buď) P. Ježíš Kristus; v. též Ježíš, Kristus, bůh, pánbůh a spánembohem; – zvolání: Pane Bože, pro Pána Boha, Kriste Pane (Kriste pane), Krista Pána, pro Krista Pána, Pane Ježíši, Pane na nebi (pane na nebi) aj. vyjadřuje prudké hnutí mysli (nabylo citosl. rázu a píše se panebože, pro pána boha, propánaboha, pro pánaboha, kristapána, pro krista pána, prokristapána atd., stejně jako růz. obměny: pro pána krále, propánakrále, pro pána jána, propánajána, krindapána ap.; běžnější z těchto citosl. výrazů se uvádějí jako samostatná hesla) 10. poněk. zast. ob. zprav. ve jmenném přísudku n. doplňku něco znamenitého, výtečného, vynikajícího (ve srovnání s něčím): řemeslo je p. (Něm.); ten výkon, který podal dnes, je ještě p. proti tomu včerejšímu; to jsou ryby, kterým se říká pane; v. též pane, panečku 11. hovor. páni (v platnosti citosl.) vyjadřuje údiv, překvapení ap.: no p., ten bude koukat; p., to byl nervák; → zdrob. pánek v. t., páneček, paneček, paníček v. t., panoušek v. t.