pahýl (ob. pahejl), -u m. (6. j. -u, -e) 1. trčící zbytek dřeviny (olámané, uschlé ap.): p-y olámaných větví; p-y ohořelých stromů 2. beztvárný zbytek něčeho vůbec, často zbytek znetvořeného údu: krátký p. ruky, nohy; p. psího ocasu; p-y ohořelých zdí, zřícenin; mysl. p. parohu; → zdrob. pahýlek (ob. pahejlek), -lku m. (6. mn. -lcích): p-y větví; včel. p-y patologicky zkrácená n. sestřižená křídla matky; expr. pahýleček, -čku m. (6. mn. -čcích, -čkách); — pahýl, pahejl, -a m. řidč. zhrub. osoba zestárlá, sešlá: ten starý pahejl se vrátil (Herrm.)