prášiti ned. (3. mn. -í, rozk. praš) 1. způsobovat víření, poletování prachu (ve význ. 1): auto práší; nepraš tady!; přen. expr. lhát uměl, jen to prášilo (Rais) *2. (co) rozptylovat v prach (ve význ. 2), jako prach, rozprašovat: (vánice) laviny rve a v démanty je práší (Krásn.) 3. (co) zbavovat prachu (zprav. klepáním); vyprašovat: p. (rákoskou) kabát, koberec; p. (někomu) kalhoty, přen. expr. vyplácet, bít ho 4. též p. se propouštět, vypouštět prach (ve význ. 2): zř. šmytec (natřený kalafunou) prášil (Rais) prášilo se z něho; jehnědy, žito (při závanu větru) práší vypouštějí zralý pyl; lesy se práší (Baar); včel. p. se (o včelách) vypouštět výkaly (na jaře při prvním proletu) 5. poněk. zast. řidč. expr. (do koho, čeho) střílet, tlouci: p. zajícům do kožichu; střely prášily do domu (Herb.) 6. zast. a nář. uhánět, utíkat, pelášit: dívejte se, jak práší (Marcha) 7. expr. přepínat v řeči (zprav. vychloubačně); lhát 1: nadsazovala notně prášil; práší a mluví, co mu slina na jazyk přinese, prášiti se ned. 1. neos. práší se prach (ve význ. 1) je zviřován, poletuje vzduchem: za vozem se práší; zavři okno, z ulice se sem práší; klepala do peřin, až se z nich prášilo; ♦ expr. upaloval, jen (až) se mu za patami prášilo rychle; jedli, až se jim od huby prášilo (Kosm.) velmi mnoho; kleje, lže, až (n. jen) se (mu od úst) práší nehorázně, nestydatě; od huby se mu jen prášilo hodně mluvil (Něm.); lhal (Zaor.) 2. též prášiti poněk. zast. řidč. (o vodě n. sněhu) rozptylovat, rozprašovat se, padat v podobě prachu: voda (v strži) kouří a práší (Vrchl.); sníh se práší (Čech, Svob.); prášil drobný déšť (E. Jel.) ○ předp. na-, na- se, o-, od-, po-, roz-, roz- se, s-, u-, vy-, za-; → nás. prášívati, prášívati se (o) bez předp.