prostor, -u m. (6. j. -u), prostora, -y ž. 1. (řidč. a poněk. zast. prostora) prostředí, místo žádnými rozměry blíže neomezené, neohraničené, nevymezené: zvuk nesoucí se p-em; volný p.; pudilo ji to ven do šíré p-y (Něm.); hvězdy zasvitly v p-u vesmíru; čtem o nesmírnosti p-y (zast., Ner.); hvězd. meziplanetární p.; filos. jedna ze základních forem existence hmoty: čas a p. 2. (v mn. č. čast. prostora) prostředí, místo omezené (třemi, řidč. dvěma rozměry) n. vůbec nějak blíže vymezené: obytný p.; nezastavěný p. mezi domy; vzduchoprázdný p. (v baňce ap.); pracovní p.; zdržovat se v p-ách závodu, v nádražních p-ách; p. mezi řekou a lesem; p. před radnicí; vojenský p. území vyhrazené pro voj. účely; vzdušný p. státu; ust. spoj. (malý, větší) životní p.; stav. půdní p.; archit. vnitřní p. interiér; vnější p.; voj. metný, hluchý p.; výchozí p. (k útoku); dopr. ložný p.; tech. chladicí p.; tavicí, spalovací p. (pece); pracovní, kompresní p. (ve válci pístového stroje); biol. mezibuněčný p. 3. jen prostor rozměr: realizace čtvrtého p-u (Vlastiv.) †4. (časový) p., p-a doba, lhůta: časový p. několika let (Mrš.); malá p-a časová (Šmil.); zdrob. prostůrek, -rku m. (6. mn. -rcích) (*prostůrka, -y ž., E. Val.), expr. *prostoreček, -čku m. (Preis.)