slovník, -u m. (6. j. -u, 6. mn. -cích) 1. (jazykový) s. souhrnné zpracování slovní zásoby jazyka (n. urč. její složky) v jednotlivých heslech, nejč. abecedně řazených; knižní soubor těchto hesel: jednojazyčný, dvoujazyčný s.; vědecké, praktické s-y; české s-y; rusko-český s.; diferenční s. česko-slovenský; s. cizích slov; překládat se s-em; jaz. (jednojazyčný) s. výkladový; překladový s.; pojmový, frekvenční s.; etymologický, terminologický, nářeční s.; autorské s-y zpracovávající slovní zásobu urč. autora; Příruční s. jazyka českého (zkr. PS); S. spisovného jazyka českého (zkr. SSJČ) 2. (naučný) s. souhrnné zpracování urč. souboru (všeobecných n. tematicky omezených) informací z jednotlivých oborů (vědeckých n. praktických) ve věcných heslech, nejč. abecedně řazených; lexikon: encyklopedický s. encyklopedie; Ottův s. naučný; Příruční s. naučný; technické s-y; S. českých spisovatelů příručka se souborem statí o jednotlivých autorech (s abecedním řazením) 3. slovní zásoba jazyka (n. její složka); soubor slov použitých v urč. slovesném díle urč. umělcem, užívaných urč. jednotlivcem ap.: změny v s-u národního jazyka; nářeční odchylky od s-u spisovného jazyka lexika; – s. Homérovy Iliady; bohatství Nerudova s-u; mít bohatý, chudý, osobitý s. zásobu slov; dětský s.; přen. s. revolučního boje (Olb.) soubor výrazů s ním spjatý; výtvarný s. IV. století (Matějček) soubor uměleckých prostředků; → zdrob., zvl. k 1, slovníček, -čku m. (6. mn. -čcích, -čkách): kolibří s.; připojit k edici (památky ap.) s. s výklady nejasných slov; zapsat si neznámý výraz do s-u do sešitku se slovíčky (ve význ. 2)