sluch, -u m. (6. mn. -ších) 1. smysl, kterým se vnímá zvuk; orgán slyšení: mít dobrý, špatný s.; vada sluchu; napínat, zbystřit s.; sluchem vnímat zvuk; hudební s.: s. mu neslouží špatně slyší (ve význ. 1); jít po sluchu (Herb.) podle zvuku; ust. spoj. klame vás s. špatně slyšíte (ve význ. 2), rozumíte; došlo, doneslo se k jeho sluchu doslechl se; nemohu uvěřit svému sluchu divím se; ♦ přecházel ho (mu) zrak i s.; hud. absolutní s. schopnost určovat přesnou výšku slyšených tónů n. souzvuků; relativní s. schopnost poznávat intervaly tónů bez určení jejich přesné výšky 2. kniž. slyšení, vyslechnutí; pochopení, porozumění: popřát, dopřát sluchu někomu vyslechnout někoho; nedat ničemu sluchu; – dojít sluchu u někoho být někým vyslechnut; nemít pro nic ani sluchu, ani smyslu; nenalézt nikde sluchu opory, pomoci †3. zvěst, zpráva, slech 3: sluchy, které se šířily po jeho vojsku, byly divoké (Kapl.); tři léta o něm ani s. (Erb.); zprav. v ust. spoj. (o ní) ani sluchu, ani vidu nebylo (Něm.) 4. často mn. sluchy řidč. slechy (mysl.); zř. boltce, uši lidské: zaječí, králičí s.; – (hlaholy zvonů) zaletěly ke sluchům jeho (Třeb.)