střela, -y ž. 1. průbojná součást náboje vymršťovaná palnou zbraní na cíl; předmět, kt. má zasáhnout cíl (zprav. šíp, kámen ap.), vymršťovaný střelnou zbraní vůbec: s. z pistole koule, kule, kulka; hvízdající střely kulometů; kost roztříštěná střelou; – vzduch zatemnil se mrakem střel (Zey.); v toulci uložené střely šípy; z praků lítaly balvany a ohnivé střely (Jir.); vyrazil jako s. velmi prudce, rychle; hnala se dál střelou (Maj.); paprsky (slunce) bodají jak střely (Baar) pálí; přen. s. pohledů (Vrchl.); kniž. Amorova s. láska; Perunova s. blesk; tech., voj. trhavá, výbušná, zápalná s.; svítící s.; dýmová s. vytvářející po explozi dým; protipancéřová s.; raketová, reaktivní, mezikontinentální, balistická s.; plášť střely; dráha střely; mysl. jednotná s. jeden náboj, kule; hromadná s. několik nábojů, broky 2. sport. (při míčových hrách a v hokeji) míč, kotouč poslaný na branku (kopnutím, hozením, úderem); rána 2 (na branku): vyslat tvrdou střelu na branku; slabou střelu brankář chytil, kryl 3. (sloven.) žel. (dř.) Slovenská strela motorový rychlík spojující Prahu s Bratislavou; zdrob. střelka v. t.