zříti ned. (1. j. zřím, rozk. zři, min. zřel) kniž. 1. (koho, co) vidět 2, spatřovat 1: v dálce zřím člověka; mezi šerkami chodskými nezříti žádného jiného obleku (Jir.); (měl) oči studené, jakých u přítele ještě nezřel (Olb.) 2. dívat se, hledět 1: zří z okna ven (Mach.); kam jen oko zří, pláň holá (Mach.) dohlédne; přen. vždy jinam zřela touha má (Mácha) směřovala; v ust. spoj. z. v tvář smrti (Vrchl.) být v nebezpečí smrti; svým drahým z. ve hroby (Krásn.) přežít je; z. (někomu) na prsty (Vrchl.) dávat pozor na jeho počínání 3. vidět 5, představovat si: v duchu ji zřel před sebou; jej (Napoleona) duch můj zřel (Vrchl.); z. někoho, něco ve snách snít o něm, tom; přen. tato světnička tolik výjevů zřela (Čech) udály se v ní 4. kniž. (ke komu) s důvěrou, s nadějí pohlížet; vzhlížet: Svatopluk zřel s dychtivostí k papeži (Vanč.); z prachu k vám z. budou otroci (Slád.) 5. řidč. (koho, co v kom, čem) vidět 6, považovat 1, uznávat (za koho, co): lid zřel v něm dobrodince (Třeb.) 6. řidč. (na koho, co; ke komu, čemu) mít zřetel, ohled; přihlížet (ke komu, čemu), dbát 1 (koho, čeho): na lidi a jejich potřeby málo zřel; aniž k osobám zřel, žádal vždy, aby bylo nad viníkem pomstěno (Jir.) 7. řidč. (odkud) být vidět, být patrný: z šedin obličej zří vážný (Mácha); noc zřela mi z očí (Bezr.); zříti se ned. kniž. a zast. vidět se 1: zřel se (kníže), jak pokořen prchá ze země (Vanč.) ○ předp. do-, na-, obe-, po-, pro-, u-, vy-; nás. zřívati (o) bez předp.