řemeslo, -a s. (6. j. -e, řidč. -u, 2. mn. -sel) 1. činnost zabývající se výrobou růz. předmětů denní potřeby, prováděním oprav ap. pomocí ručních nástrojů n. jednoduchých strojů: obuvnické, hodinářské, kovářské ř.; jít na ř.; vyučit se ř-u; provozovat ř. po živnostensku; umělecká ř-a; rozkvět ř-el ve středověku; ♦ ř. má zlaté dno (pořek.); devatero ř-el, desátá žebrota (bída, nouze) (přísloví) kdo se učí mnoha věcem, oborům a přebíhá od jednoho k druhému, nenaučí se ničemu pořádně 2. expr., někdy hanl. práce, něj. činnost vůbec, vykonávaná jako řemeslo: příst a tkát je staré ženské ř. (Pujm.); vojenské ř.; dělat ze žebroty ř. (Něm.); politik ze ř-a (Z. Nej.) z profese; hanl. sport se mu stal ř-em; ♦ plést se (ob. a slang. fušovat) někomu do ř-a zabývat se oborem cizí činnosti, zprav. s menším úspěchem 3. expr. obratnost, zákl. dovednost v něj. činnosti, často umělecké, nutná k jejímu provádění; hanl. taková činnost konaná mechanicky, šablonovitě, bezduše, jen pro peníze ap.: i talentovaný umělec musí nejprve ovládnout výtvarné ř. techniku výtvarné práce; – hanl. (dílo působí dojmem) virtuosního ř-a, a ne umění (V. Mrš.); (opereta se nesmí) stát netvůrčím ř-em (Lit. nov.) †4. zprav. mn. řemeslníci, příslušníci řemeslnického stavu, cechu: následovali měšťané a ř-a s mistry v čele (Klicp.) 5. ob. řemeslnické náčiní: šlejfíř veze ř. na trakaři (Jah.); → expr. zdrob. k 1, 2 řemeslíčko, řemesílko, -a s. (6. mn. -ách): (opustili) svá řemeslíčka a živobytíčka (Lang.); – hanl. povrchní pěstování řemeslíčka (spisovatelského) (Lit. nov.); — řemeslo, -a m. zast. ob. sladovnický dělník, tovaryš: ř., vandrovní sladovnický, oblekl kamizolu (Jir.)