účinlivý příd. 1. poněk. kniž. ochotný: dobrosrdečný a ú. člověk; ú. dobrák; chytrý a ú. hoch †2. účinný 1, působivý 1: nejúčinlivější lék (Třeb.); ú-á řeč (Mach.) 3. poněk. zast. projevující se činem, činností; činný 2: tichá, ú-á práce (Vrchl.); ú-á láska k bližnímu činorodá; → přísl. účinlivě: ú. nabízet pomoc; – zast. působit (kontrastem) ú. (Vrchl.); – poněk. zast. ú-ji (o něco) usilovat (Kos.); → podst. účinlivost v. t.