úřad (expr. ouřad), -u m. (6. j. -ě, -u) 1. zařízení, orgán veřejné správy růz. stupně, kt. v okruhu své působnosti provádí zákonná a jiná nařízení, předpisy i jinou veřejnou činnost: státní, civilní, vojenské ú-y; správní ú-y; vyšší, nadřízený ú.; ústřední ú-y ministerstva ap.; zastupitelské ú-y vyslanectví, konzuláty ap.: poštovní ú.; celní ú. celnice 2; (u nás dř.) obecní, městský, okresní, zemský ú.; berní ú.; podat žádost na ú.; dostat přípis, vyřízení od ú-u; expr. běhat po ú-ech; mít potahování s ú-y; – v oficiálních názvech, např.: ú. presidia ČSAV; Ústřední geologický ú.; Státní ú. sociálního zabezpečení; Ú. pro normalizaci a měření; Ú. pro patenty a vynálezy 2. funkce a povinnosti, kt. vyplývají z vykonávání služby v takovém zařízení; služební místo v takovém zařízení; hodnost 1: nastoupit, zastávat ú. soudce; ujmout se přednostenského ú-u (Bran.); nařídit něco z moci svého ú-u; zbavit někoho ú-u; zast. ú. učitelský, kněžský; ♦ komu dá pánbůh ú., tomu dá také rozum (pořek.) kdo má moc, funkci, myslí si, že všemu rozumí 3. poněk. zast. výkon, služba, práce plynoucí z úřední hodnosti: koná dobře svůj ú.; není to můj ú., přijímat zde hosty (Vrchl.); kat, vykonav svůj ú., pomalu se odebral na náměstí (K. Schulz) 4. (zř. též živ. úřad, -a, 1. mn. -ové, -i) expr. úředník, úřední osoba; úřednictvo: o. městský projížděl ulice (Pal.); ty budeš rychtáře-úřada učit? (Preis.); ú-i si připili (A. Mrš.); – přichází sám slavný ú. 5. budova n. místnost, v níž se úřední funkce vykonává: jít do ú-u, na ú.; náš ú. je v Celetné ulici; co bylo d nes v ú-ě?; zasednout v ú-ě úřadovně, kanceláři 6. hovor. doba věnovaná plnění úředních, služebních povinností: po ú-ě chodí plavat úřadování, úředních hodinách 7. kniž. a zast. něj. služba, povinnost, práce vůbec: čestný ú. hostitelky převzala sestra; zasvětit do tajemství ú-u (klíčnice) (Něm.); → expr. zdrob. úřadek (ouřádek), -dku (6. mn. -dcích), úřadeček (ouřadeček), -čku (6. mn. -čcích, -čkách) m.