úcta, -y ž. 1. uznání n. projev vážnosti, autority ap., ctění někoho, něčeho: ú. k starým lidem; ú. k vynikajícímu pracovníku, k jeho dílu; získat si úctu svým jednáním vážnost; hledět na někoho, na něco s úctou; řidč. poněk. zast. přestala ú. strašné Morany (Jir.) uctívání, kult; — v pozdravech a zdvořilostních formulích (zvl. dř.): má ú. pozdrav; expr. (no,) má ú. (výraz podivu, překvapení) (v. též maucta); s veškerou úctou, v úctě oddaný, s projevem hluboké úcty (závěrečná formule dopisu) 2. zast. ob. pohoštění i jídlo podávané jako pohoštění: talíř plný bábovky učiteli na úctu (Jir.); přinesla úctu (Jir.); → expr. zdrob. úctička, -y ž.; — v. též neúcta