úhel, úhlu m. 1. část roviny ohraničená dvěma styčnými přímkami n. plochami: silnice se zahýbá v ostrém úhlu; ust. spoj. zorný ú. hledisko, stanovisko: vidět něco jen z tohoto, z jednoho, z jiného ap. zorného úhlu; dělat něco pod určitým zorným úhlem; geom. část roviny určená dvojicí polopřímek se společným počátkem (vrcholem): ostrý, tupý, pravý, přímý, nulový ú.; obvodový, středový ú. (v kružnici); úhly vrcholové; fyz. ú. dopadu, odrazu, lomu; polohový ú.; polarizační ú.; geom., fyz. prostorový, rovinný ú.; hvězd. paralaktický, paralaxní ú.; hodinový ú.; miner. meziosní ú.; tech. ú. řezu (při obrábění) mezi řeznou plochou a nástrojem; tech., voj. ú. výstřelu; záměrný ú.; horn. prorážkový ú.; jaz. čelistní ú. vzdálenost čelistí při artikulaci hlásky †2. roh 6, 7, kout 1: je (hrad) do čtverhranu stavěn, v každém úhlu věž (Něm.); úhly ulic (Hol.) †3. světová strana: učil nás (učitel) znáti úhly země (Něm.); do (ze) všech úhlů světa