útvar, -u m. 1. kniž. a odb. něco (přirozeně) vytvořeného, utvořeného; celek určité struktury tvořený souborem jednotlivin a jsoucí zprav. součástí jiného (vyššího) celku: skalní, krápníkový, krasový ú.; zrohovatělé ú-y pokožky; – funkční, lokální ú-y národního jazyka; při hudebnosti (řeči) jde o seskupení zvuků, o zvukové ú-y (Muk.); bot. chlupovité ú-y; – geol. soubor hornin (zprav. jejich vrstev) časově odpovídající geologické periodě, formace 2: silurský, kamenouhelný, křídový, třetihorní ú.; mat. geometrický ú. soubor geometrických prvků (bodů, přímek, rovin); bot. (rostlinný) ú. formace 2; jaz. větný ú.; slovotvorný ú. slovo mající urč. (slovotvornou) stavbu, utvářenost; slohový ú. vyhraněný typ jaz. a liter. projevu vyznačující se osobitými rysy ve zpracování tématu a v kompoziční i jazykové výstavbě (např. oznámení, pojednání, reportáž, epická báseň ap.) 2. samostatný organizační celek (něj. zařízení, instituce ap.), popř. skupina osob sdružených v takový celek: organizační, plánovací, výrobní ú. (podniku); družstevní ú-y; ú. hlavního architekta kolektivní orgán navrhující a řídící výstavbu města a jeho zájmových oblastí; státní ú. stát; vojenský ú.; ú-y závodních milic, pohraničníků; voj. souhrnný název pro pluk a jednotky postavené mu na roveň: nastoupit ke svému ú-u; odejít z ú-u 3. urč. podoba seskupení osob (např. cvičenců): řadit se, postavit se do ú-u (např. do řady, trojstupu ap.) tvaru (těl., voj.); letadla letí v ú-u 4. řidč. a poněk. zast. forma 1, tvar 1: nádobí starožitného ú-u (Svět.); ú. hlavy (Z. Nej.); trochu čínský ú. očí (Preis.); nový ú. osídlení (města) (Bass); bizarní ú-y stanů (Vrba); → expr. zdrob. útvarek, -rku m. (6. mn. -rcích)