čest, cti ž. 1. vysoce kladný mravní stav budící obecnou úctu i kladné společenské hodnocení tohoto stavu (op. bezectnost): osobní, národní, svazácká, pionýrská, vojenská č.; č. vlajky, státu; č. ústavu; smysl pro č.; splnění plánu je věcí cti; nemá ani kousek cti v těle; chránit, hájit svou č.; dbalý své cti; dotknout se něčí cti; urážka, utrhání na cti; dojít, nabýt cti; to ti není, neslouží ke cti; dělat č. svému jménu; přísahat, slíbit někomu něco na svou č.; zaručovat se svou ctí; obstát, splnit něco se ctí; ♦ chudoba cti netratí (přísloví); je to pod mou č. pro mne nedůstojné; na mou č.! zaručuji se za to 2. mravní čistota, poctivost, neposkvrněnost (ženy); nevinnost: dívčí č.; ztratit č. 3. projev úcty, vážnosti; pocta, počest, vyznamenání (op. hanba, hana): prokázat, vzdát někomu č.; č. havířům za splnění plánu; Č. práci! (soudružský pozdrav); budiž vzdána č.; pokládat si za č. něco; deska cti nástěnná tabule, na níž se vyznačují jména nejlepších pracovníků ap.; po vojensku vzdávat č. zdravit; poslat, dostat ctí a darem jako čestný dar, zadarmo; ♦ prokázat někomu poslední č. účastnit se jeho pohřbu; komu č., tomu č. (pastýři hůl) (přísloví) každému patří přiměřená pocta; mám č., pokládám si za č. sdělit vám... uctivě vám sděluji; je to pěkné, všechna č.! (pochvala); s kým mám (tu) č.? mluvím