čníti, čněti ned. (3. mn. ční, čnějí, rozk. čni, min. čněl, přech. přít. čně, čněje) přesahovat své okolí (zprav. do výše); zvedat se, vypínat se, tyčit se, strmět, vyčnívat: v dáli čněly věže města vysoko do oblak; č. nad střechy, nad střechami; na pasece čněl osamoceně starý smrk; hrad na skále ční (do výše); hora ční z roviny; balvan ční nad vodu, nad vodou, z vody; bodáky čněly výhrůžně nad řadami; hřebík čněl ze zdi; nos ční z obličeje; přen. básníkovo dílo ční nad svou dobou vyniká ○ předp. pře-, vy-; → nás. čnívati