čtení, -í s. 1. jeden z hlavních vyučovacích oborů národní školy vedle psaní a počtů (dř. samostatný předmět): prospívat ve č.; počáteční č.; ped. č. s výkladem metoda vyučování čtení v 1. – 5. postupném ročníku 2. poněk. zast. přednáška (na universitě): zahájení universitních č.; konat č. o historické mluvnici 3. způsob výkladu něj. nezřetelně zapsaného místa v staré rukopisné památce ap.; různé vyjádření téhož místa v různých rukopisech téže památky; textová varianta, různočtení: odchylné č. 4. poněk. zast. a nář. text určený ke čtení, zprav. kniha; četba: půjčoval, přinášel, rozdával jim české č.; zábavné, poučné č.; svaté č. (Jir.) evangelium; → expr. zdrob. nejč. k 4 čteníčko, -a s.; — v. též čísti