ďábel, -bla m. (1. mn. -ové, -i) (z lat. driv. řec.) 1. (v náboženských představách) nadpřirozená bytost obývající peklo, zosobňující zlo, nepřátelská člověku; čert, ďas, satan, rarach, zloduch: Bože svatý, rač pomoci, nedejž mne ďáblu do moci (Erb.); ďáblovy nástrahy; ďáblovo vnuknutí; přemoci pokušení ďábla; černý, šeredný, divoký jako ď.; řádil, jako by byl do něho vjel ď., jako ďáblem posedlý; přen. ď. pýchy, ctižádosti ap. (o duševních vlastnostech jako pohnutkách k činům zprav. nepěkným); ♦ vyhánět ďábla Belzebubem, čerta ďáblem jedno zlo potírat jiným, dělat marnou práci; expr. chodit, vláčet se po čertech ďáblech po pustých, zapadlých končinách; to je čert jako ď. stejné; nebát se (čerta) ani ďábla nikoho, být velmi srdnatý, odvážný; neříci čerta ďábla nic; kniž., bibl. co nad to jest, od ďábla jest je nesprávné, špatné; v četných ob. rčeních místo obvyklejšího čert, např.: posílat někoho (v duchu) ke všem ďáblům proklínat; ď. nikdy nespí neštěstí n. nepříjemnost se může stát kdykoli 2. ob. expr. (v zaklení a ve spoj. citoslovečné platnosti podobně jako obvyklejší čert, ďas) vyjadřuje rozhořčení, zlost ap.: u ďábla!; ke všem ďáblům!; u všech ďáblů!; zast. kýho ďábla! 3. ob. expr. živý, bujný, divoký, zlý člověk: učiněný ďábel; rudí ďáblové o Indiánech 4. ob. expr. (v ust. spoj. místo obvyklejšího čert, čerta) vyjadřuje zápor; nikdo, nic: ď. ví nikdo neví; ďábla se starali nic se nestarati; bylo mu to starého ďábla platné nic mu to nebylo platné; → zdrob. ďáblík, ďáblíček v. t.