řinčeti ned. (3. mn. -í) 1. (~; co) vydávat pronikavý, ostře zvonivý, kovový zvuk: řetězy, zbraně řinčí chřestí; řinčení vlaku po železném mostě (J. Mar.); rozbité sklo, zvonek řinčí; řidč. orchestrion počal ř. píseň (K. Čap.) řinčivě hrát 2. (čím; nač) působit (narážením něčeho na něco) takový zvuk: jezdci řinčeli ostruhami; ř. šavlí; ř. zbraněmi, přen. vyhrožovat válkou; ř. v kuchyni nádobím; ř. na vrata (Zápot.) ○ předp. do-, roz-, za-; → nás. řinčívati (o) bez předp.