šťáva, -y ž. (7. j. šťávou, 2. mn. šťáv atd.) 1. tekutina obsažená v růz. částech rostlin, zejm. v plodech, zprav. vylisovaná a připravená k požívání: š. z citrónu, mrkve; malinová š. z malin; ob. limonáda 1; konzervovaná ovocná š. sirup 2; čarodějná jarní š. z jitrocele (Ner.); živá š. stromů (Šmil.) míza; bot. buněčná š. vodné roztoky ústrojných a neústrojných sloučenin shromažďující se ve vakuolách buněk; cukr. roztok získaný vyloužením řepných řízků 2. tekutá součást tělesných orgánů, zejm. jako pramen životní síly, energie; přen. expr. životní síla, energie, elán ap.: zrychlit oběh krve a střídání šťáv (Herrm.); – (kapitál vysával z pracujících) všechnu šťávu (Z. Nej.); nemám už žádnou šťávu; fyziol. sekret někt. vnitřních orgánů: žaludeční, střevní šťávy, pankreatická š.; anat. zast. mok tkáňový, tekutina tělní 3. tekutina vzniklá při pečení n. dušení masa: š. z husy; zahustit šťávu moukou; nechat dusit maso ve vlastní šťávě; ♦ ob. expr. vařit se, dusit se, smažit se, topit se ve vlastní šťávě (řidč. též omáčce) být bez pomoci, v tísni, zprav. vlastní vinou 4. slang. pohonná látka n. síla: nalít šťávu do auta benzín; jsme zase bez šťávy (Práce) bez elektrického proudu; → expr. zdrob. šťávička (*šťávečka Vach.), -y ž.