šelma, -y ž. (2. mn. -lem) (z něm.) 1. dravý savec (např. lev, medvěd, vlk): řev hladových šelem; krotitel šelem; vrhnout se na něco jako š. bestie, dravec; přen. š. se v ní probudila (Malíř.) vášeň; zool. šelmy řád Carnivora: kočkovité šelmy; psovité šelmy †2. (zř. též m.) zlý, ničemný člověk, padouch, darebák 1: gubernátor je š. (Jir.); na ně, na ty šelmy krvavé (Jir.) nepřátele; ta š. ryšavá (Jir.) (o králi Zikmundovi Lucemburském); tři velcí š-ové šli světem k neštěstí lidstva (Mach.) 3. (zř. též m.) poněk. zast. expr. vychytralý, prohnaný člověk; taškář; chytrý a vtipný člověk; šibal 1, čtverák 1: jste vy prohnaná š. a máte za ušima (Prav.); – ty šelmo! Ty taškáři (Stroup.); že je takový š., nikoho prý nezarmoutí (Jir.); nář. ust. spoj. š. nabíjená (Kosm. aj.); – zř. též v platnosti příd.: byl š. chlap (Vrba); Š. sedlák opera Antonína Dvořáka; → expr. zdrob. k 1, 3 šelmička, -y ž.: ani stopy po š-ce (Nový) (o lišce); – poněk. zast. expr. vychytralá, škádlivá š. (zprav. o dívce, ženě); — †šelemný příd.: přen. š. čas (Wint.) zlý, nejistý