šev, švu m. (6. j. -u) 1. spoj provedený šitím: ozdobný š., š. na nohavicích; rozpárat š.; rozžehlit š.; švy na zádech povolily, praskly; dámské punčochy beze švů; prkenice praskala ve švech penězi (Hoffm.); š. na kůži (po operaci) sešitá rána; jizva tím vzniklá; krejč. začisťovací š. 2. místo, kde se něco spojuje, stýká vůbec; spoj 1: kotel praskl v podélném švu; svařované švy na lodním trupu; ocelové trubky beze švů; anat. spojení lebečních kostí s vazivem, sutura: šípový, lambdový, věnčitý š.; jaz. morfematický, morfologický š. hranice dvou sousedních morfémů; š. složeniny hranice mezi jejími částmi 3. řidč. rýha v obličeji; vráska: tvář byla plna hlubokých švů (Jahn)