ševeliti ned. (3. mn. -í) kniž. 1. (tiše, chvějivě) šumět: stromy, rákosí ševelí šelestí; déšť jemně ševelil; ševelení vln pod olšemi (Něm.) šplouchání; hudba ševelila (M. Han.) tiše zněla; samovar ševelil (Vrchl.); přen. v jedné z prostor ševelí desítky psacích strojů (Maj.); š. modlitbu (Svatoš) šeptat 2. (o ptácích) tiše, příjemně prozpěvovat; šveholit, švitořit, štěbetat; expr. rychle, roztomile mluvit: poletovaly (vlaštovky), ševelíce co nejživěji (Lum.); – expr. obchodník se klaněl a ševelil (Poláč.) 3. řidč. (čím) jemně pohybovat, třást, zachvívat něčím: ševelil prsty a hlásil se k slovu (A. Mrš.); š. tykadly (Lid. nov.); — ševeliti se, ševeliti ned. řidč. jemně se pohybovat, třást; zachvívat se, chvět se 1: hnusem se všecek š. (Čap.-Ch.); seděla u lože, když srdce sotva ševelilo (R. Svob.); přen. bolest jak had se začala š. (Durdík) ozývat se