škatule, -e ž. (z lat.) ob. 1. krabice: š. na klobouk; skříň plná š-í; pokoj byl zastaven truhlami, š-mi (Havl.); chata jako š. 2. expr., zprav. hanl., něco, co připomíná škatuli: moderní š. s rovnou střechou domy; šedivá š. vězeňského vozu (Nor) 3. expr. nehezká, zprav. starší žena: stará š. 4. škatule mn., ve spoj. hrát š., na š. dětská hra, při níž si hráči na povel vzájemně vyměňují místa: š., š. (řidč. expr. též škatulata, škatulata), hejbejte se pokyn k výměně místa; přen. tato hra vůbec; → zdrob. škatulka v. t.; — škatulový v. t.