šklebiti (ob. šklíbit) ned. (3. mn. -í) 1. řidč. (co) pitvorně křivit; zešklebovat: š. ústa, tvář 2. poněk. zast. š. zuby cenit II: oškliboval se po něm a šklebil zuby (Jir.); nář. plakat 1, brečet: zase už šklebíš (Preis.); kluk se uhodil a teď šklebí; — šklebiti se (ob. šklíbit se Rais, Staš.) ned. 1. (~; na koho) pitvorně, mrzutě n. zlostně se tvářit; pitvořit se 1; expr. (~; čemu) usmívat se, smát se 1: zlobně, poťouchle, ďábelsky, cynicky se š.; obličej zlomyslně se šklebící (Jir.); – expr. (holobrádci) se potutelně šklebí (Hol.); vojáci se šklebili siláckým žertům (Maj.); přívětivě se š. (Kos.) 2. expr. zet, rozvírat se: šklebící se propast (Čech), rozsedliny (Tyl); přen. na děti se šklebil hlad (Klost.) ○ předp. na-, o- se, při-, roz-, roz- se, se- (se), u- se, vy-, za-, ze-; → nás. šklebívati se (o) bez předp.