špetka (2. mn. -tek) (zast. a nář. špeta Č. lid), -y ž. 1. štipec 1, 2: řidč. držet cigaretu ve špetce jako tužku (Ptáčník); zákaznice špetkou zkoušejí jakost látek (Maj.); – nabrat, nasypat (někam) špetku soli, čaje, tabáku; přidávat (do jídla) mouky, koření po špetkách 2. (též *špetek, -tku m., 6. mn. -tcích) malé množství, malá míra něčeho vůbec; troška, drobet 2: už není ani š. chleba; nemít ani špetku podezření; nemít ani špetku svědomí, vtipu, citu, fantazie; špetek humoru (Ner.); nezbyla mu ani š. rozvahy, vkusu; ztratit poslední špetku rozumu, odvahy, naděje, chuti; zničit v někom poslední špetku lidství; špetky dobrého v tobě není; zahr. malé množství semen n. hnojiva; → expr. zdrob. špetička, řidč. špetinka, -y ž.