štěkati ned. 1. (zprav. o psech n. jiných psovitých šelmách) vydávat jednotlivě vyrážené zvuky: vesele, zuřivě š.; š. na zloděje; slyšeli š. lišku; přen. expr. štěkání kulometů; ♦ pes, který štěká, nekouše není nebezpečný ten, kdo (o tom) mnoho mluví, hubuje ap. 2. ob. expr. (~; na koho) ostře, úsečně, pronikavě křičet, mluvit; hubovat, nadávat I 2: velitel vztekle štěkal; štěkání rozčilených žen; štěkaly na sebe jako dvě báby na trhu (Neff); — štěkat se ned. ob. expr. hádat se 1, přít se 1, svářit se: ženské se mezi sebou začaly š. (Vach.) ○ předp. na-, o-, od-, po-, roz-, roz- se, u-, vy-, za-; → nás. štěkávati, štěkávávati ○ předp. v. štěkati kromě na-, u-; — dok. štěknouti