štěpiti ned. (3. mn. -í) (co) 1. poněk. kniž. rozdělovat, roztínat (nejč. na dvě části), rozštěpovat: (Nikola) štěpil smrkovou sněť na hrabici (Olb.); (otec) štěpil Turky mečem v půli (Heyd.); ostře štěpená dlažební kostka (Mah.) sekaná; přen. spory štěpí obec na dva tábory rozkládají, dělí; chem. rozkládat složitější sloučeniny v látky jednodušší: hydrolytické štěpení; štěpení racemátu; jad. fyz. štěpení (atomového jádra) štěpná reakce 2. štěpovat 1, 3: poněk. zast. farář štěpil, rouboval (Klášt.); – zast. š. neštovice (Něm.) očkovat; — štěpiti se ned. poněk. kniž. 1. rozdělovat se, rozštěpovat se (zprav. na dvě části, větve): ledové pole se štěpí v osamocené kry (M. Krat.); vlasy se jí štěpí; biol. štěpení chromozómů 2. dělit se 2, trhat se: štěpení prajazyka na různé jazyky; jednota se štěpila rozkládala se ○ předp. o-, od-, od- se, pře-, roz-, roz- se, v-, vy-; → nás. štěpívati, štěpívati se (o) bez předp.