šum I, -u m. (6. j. -u) 1. směsice nejasných zvuků (jako např. při proudění vody, při pohybu větví za větru ap.); šumění (ve význ. 1), šumot 1: š. vody, větru, deště; š. stromů; š. jezu; š. ptačích křídel; š. ulice; š. v rozhlasovém přijímači; poslouchat š. krve v lastuře; š. v sále; přen. š. dálek (L. Steh.); fyz. (v akustice) zvuk vyvolaný neperiodickým chvěním; sděl. tech., v teorii informace nežádoucí vliv, kt. porušuje přenášenou zprávu 2. řidč. expr. rozruch 1, vzrušení, vzruch: (v hospodě) byl z té noviny š. (Jir.) 3. zast. ob. ve spoj. chodit šumem n. s šumem šumařit 1: bude jednou se šumem chodit (Lid. nov.)