žába, -y ž. 1. (7. j. žábou, mn. 2. žab, 3. žábám, žabám, 6. žábách, žabách, 7. žábami, žabami) bezocasý obojživelník: zelená ž.; ž. skáče, kuňká; kluci skřehotali jako žáby na rybníce (Maj.) přeskakoval jim hlas, mutovali; rozplácnout se, roztáhnout se jako ž.; nadýmat se jako ž.; mít nos studený jako ž.; ♦ ž. (sedí) na prameni příčina, že se něco nedaří; též o osobě jako překážce něčeho; expr. mít peněz jako ž. chlupů žádné; zool. žáby řád Ecaudata (např. ropucha, rosnička, skokan) 2. (7. j. žábou, mn. 2. žab, 3. žábám, 6. žábách, 7. žábami) expr. dítě ženského pohlaví, malé děvče, dívka (zprav. nedospělá): místo kluka přišla ž. narodilo se děvčátko; potkával jsem Milku jako žábu (Maj.) když byla ještě malá; nohatá, drzá, koketní, hloupá ž.; šestnáctiletá ž.; žábě je už dvacet roků dceři; → zdrob. žabka v. t., žabička v. t.