žalobník, -a m. (6. mn. -cích) (žalobnice, -e ž.) 1. expr. kdo rád (zprav. ze škodolibosti ap.) žaluje (ve význ. 3): intrikán, ž., klepař; malý ž. zůstal celý sklíčený (Slád.); ž-ce z první lavice †2. žalobce 1: veřejný ž. (Arb.); státní ž. (Ner.); → expr. zdrob. k 1 žalobníček, -čka m. (mn. 1. -čkové, -čci, 6. -čcích): svatouškové a ž-ové