žhnouti, řidč. žehnouti (†žíci Krásn.) (min. žhnul, žehl, žhla, žehla, trp. žhnutý, žehnutý) ned. 1. (též †žháti) být do ruda n. do běla rozpálený: železo ve výhni žhne; žhla kamínka, červená jako lampión (Maj.); žhnoucí vlákno žárovky; přen. vnitřní žhání (Čap.-Ch.); fyz. žhnutí stav, při kt. látka n. těleso vysílá viditelné záření následkem vysoké teploty 2. (sálavě) pálit 1, sálat 1: střechy žhnou prudkým žárem; slunce, vzduch vedrem žhne; dnem i nocí žhne řada martinských pecí (Olb.); oči, ruce žhnou jak v horečce; přen. ž. radostí, marnou touhou; žhnoucí srdce; (článek) zrovna žhne láskou k Slovensku (Pražák) plane 3. kniž. (koho, co) sálavým žárem, vedrem, horkem postihovat, působit pálivý pocit: pažit předchozími vedry žehnutý (Klost.); nás vedro žhne i zima (Vrchl.); (král) žhne, loupí (Vrchl.) zapaluje domy; žehla ji žárlivost (Hol.) spalovala 4. kniž. ohnivě svítit, planout: ve rudé kráse žhnou máky vlčí (Vrchl.); oči žhnou i v přítmí předsíně (Bran.); (hvězdy) nehybně žhly (K. J. Ben.) ○ předp. pro-, se-, vy-, za-; žehnouti: o-, po-, pod-, pro-, pře-, při-, při- se, roz-, roz- se, s-, s- se, v-, vy-, za-, za- se