žito, -a s. (6. j. -ě, zř. -u) 1. obilnina s osinatým klasem a s šedavými obilkami; žito seté (bot.): jarní, zralé ž.; lán žita; sedali na mezi v žitech (Hál.); cesta žitem vedla k lesu (V. Mrš.); sekat ž.; sklízet žita; bil do sedláka jako do žita (Herb.); byl bit jako ž. velice; ♦ expr. hodit, házet flintu do žita pozbýt, pozbývat odvahy k pokračování (zprav. po prvním neúspěchu), nestatečně od něčeho ustoupit, ustupovat; zhrub. mít se jako prase v žitě blahobytně; být zticha jako prase v žitě (Mor. aj.); svatá Markyta hodila srp do žita (pořek.) nastaly žně (kolem 13. července, na svátek Markéty); bot. rod Secale: ž. seté; ž. lesní 2. obilky žita setého: pytel žita; mlít ž. 3. obl. mor. pšenice 1: rež a ž. kosit budem (Bezr.) 4. svatojánské ž. lid. označení námelu; → expr. zdrob. žitko, žítko, -a s.: žitko a klásky (Jah.); zelené žítko (Slád.); žitečko, žitíčko, -a s.: ž-ečko již metá (Staš.); zelená se ž-íčko (Čech); rostla jako ž-ečko po dešti (Šmil.) rychle