žvanit ned. (3. mn. -í) expr. 1. (též řidč. žvandat Káňa aj.) (~; co; o čem) mnoho a planě, nesmyslně n. hloupě mluvit; tlachat, breptat 2, plácat 6 (ob. expr.): pustě ž.; nežvaň a dělej!; ztrácet čas zbytečným žvaněním; ž. páté přes deváté; ž. nesmysly, fráze blábolit; ž. o všem možném klábosit; (ateliér,) kde se scházívali k přátelskému žvanění (Malíř.) nenucenému povídání 2. řidč. (co; jak) nezřetelně, nedokonale mluvit; brebentit, žvatlat 3: ž. cizím hlasem dramatické nesmysly (O. Schein.); ž. po francouzsku (Leg.) ○ předp. na-, na- se, po- (si), pro-, roz- se, se-, u- se, vy-, za-