-li (zast. a kniž. -liž) sp. a částice I. sp. podřadicí 1. připojuje závislou větu, kt. obsahuje podmínku své věty řídící; jestliže, když: bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů (Ner.); nepřijdu-li včas, omluv mě; máš-li se v životě uplatnit, musíš řádně pracovat; utíkej odtud, je-li ti život milý; někdy ve zvolání (bez uvedení řídící věty): neposlechneš-li!; přestane-li pak! 2. připojuje vyjádření nutnosti n. samozřejmosti něj. eventuality; jestliže, když: kdo to má udělat, ne-li ty nemůže to udělat nikdo jiný než ty 3. kniž. připojuje závislou větu, jejíž význam je v kontrastu s významem věty řídící, často s odstínem stupňování; jestliže, kdežto: byla-li dříve centrem Slezska Opava, je jím nyní Ostrava; – miluji-li já k smrti rád, ještě se raději peru (Ner.); byla-li dříve smutná, je teď už zoufalá; ♦ neprší-li, jen když (čast. aspoň když) kape (pořek.) je třeba spokojit se s málem, není-li větší zisk n. úspěch 4. poněk. zast. připojuje závislou větu vyjadřující s mírně připouštěcím významem současnost, souběžnost, paralelnost s dějem věty řídící: malostranští sobě plačící matky hrubě ani nevšímali, vždyť se jí (smrtí synovou) ulevilo, a plakala-li, tedy jako vůbec matka a snad radostí (Ner.) II. částice 1. táz. uvozuje závislou otázku zjišťovací, často s citovým zabarvením; zda, zdali: ptala se Helenky, zná-li toho pána (V. Mrš.); nevím, přijde-li; uvažoval, má-li zůstat, či (má-li) odejít; (to) jsem zvědav, budeš-li už (jednou) mlčet 2. táz. zast. a ob. (často ve spoj. -li pak) uvozuje přímou otázku zjišťovací: vidíš-li poutníka, an spěchá ku cíli? (Mácha); není-li pravda?; budete-li pak tomu věřit?; máš-li pak rozum?; brzo-li odejdou? 3. způs. (obyč. ve spoj. s jen) uvozuje větu vyjadřující pochybnost: jen je-li to pravda; jen zastaneš-li to; — v. též ne-li