bezpříznakový, řidč. bezpříznaký příd. jaz. 1. jsoucí bez příznaku, rozlišujícího znaku: b. člen vidové dvojice; b. sloh; b. pořádek slov obvyklý, běžný, pravidelný 2. nemající kmenotvornou příponu slovesnou: b-é sloveso atematické; b. aorist