brána, -y ž. (7. j. bránou, branou, mn. 2. bran, 3. bránám, branám, 6. bránách, branách, 7. bránami, branami) široký vchod, průchod n. východ jako součást stavby; vrata jej uzavírající: pevné brány hradu; brány středověkých měst; klíče od městských bran; b. zámeckého parku; nízká klenutá b.; výstavná b.; Koňská, Oujezdská, Prašná b. (v Praze); vstupní b.; výpadní b., přen. výchozí místo útoku; za bránu, za brány (poněk. zast.) vně města, ven; za bránou, za branami (poněk. zast.) vně města, venku; nebeská b.; b. ráje, pekla; b. do ráje, do pekla; brány pekelné (bibl.) mocnosti zla; otevřít brány nepříteli vpustit ho bez boje; zlatá b. dětská hra; klepat, tlouci, bušit na bránu, přen. důrazně se o něco hlásit; přen. u bran Evropy; b. do světa; b. života, smrti; ♦ brány škol, divadel se otvírají (po prázdninách) zahajuje se činnost; otvírat bránu něčemu (pokroku ap.) přijímat to ochotně; otevřít bránu k něčemu (k vzdělání, k slávě) umožňovat dosažení toho; škola je b. vzdělání zprostředkuje, umožňuje je: med. b. nákazy místo, kudy nákaza vniká do těla; zeměp. široká sníženina mezi dvěma pohořími, místo přechodu do země: zemská b.; Moravská b.; Burgundská b.; údolí řeky protínající pohoří; soutěska vůbec, průchod vzniklý erozí v měkčích horninách; → zdrob. branka v. t.