brániti ned. (3. mn. -í, rozk. braň) 1. (koho, co; †koho, čeho; co, koho proti komu, čemu, před kým, čím) hájit zbraní, bojem, silou, skutky, slovy ap.; hájit, chránit, ochraňovat: b. vlast; b. druha, ženu; brání svobodných dětí (Rais); Čechové bránili milé své země (Jir.); b. hranice proti útočníkovi, před nepřítelem; b. svou čest, svého přítele proti pomluvám, před pohanou 2. (komu, čemu komu v čem; s inf.) překážet, odporovat, zdržovat, nedovolovat: nikdo mu nebránil, když to dělal; rodiče jim brání; kdo mohl b. těmto požadavkům?; b. milencům v lásce; čest mu v tom brání; bránili jim vzít se; ješitnost mu brání to přiznat; vší silou mu bránil jít dál; bránili mu, aby se nevydával v nebezpečí; nic mu nebrání, aby se toho (ne)domáhal; větve brání rozhledu, mi brání v rozhledu znemožňují rozhled; ♦ ob. až bůh brání přespříliš, velmi, do nemožnosti: je prchlý, podezíravý, až bůh brání; využívají ho, má dluhů, až bůh brání; — brániti se ned. (~; komu, čemu; proti komu, čemu; s inf.) klást odpor, nechtít podlehnout nějakému náporu, nějaké nutnosti, odmítat něco vykonat; hájit se: máme povinnost b. se; b. se násilníku, slzám, pomluvám, zklamání; b. se proti vetřelcům, proti podezření; b. se uvěřit; brání se, aby tam nemusil jít; b. se ze všech sil, zuby nehty ○ předp. o-, o- se, u-, u- se, za-; → nás. bránívati, bránívati se (o) bez předp.